Bůh plnosti

Vědecká kosmologie a spiritualita nejsou protiklady. Myšlenka stvoření – Boha – nemůže pocházet z ničeho.

Je čas na odvážnou myšlenku, která odstraní pár zdánlivých nesrovnalostí. Jako člověk vychovaný v křesťanství jsem měl, stejně jako mnoho jiných skeptických lidí, časem narušený vztah k náboženství. Přesto jsem po celý svůj život mohl pozorovat základní důvěru v Boha. Studium náboženských spisů mi navíc dalo poznat, že přes veškerou časovou a kulturní neslučitelnost jednotlivých pasáží s mým osobním přesvědčením autoři skutečně nebyli žádní hlupáci. Tak jsem přemýšlel o tom, jak by se daly převést jednotlivé pravdy do teorie, která zahrnuje rozpory. Tato teorie by pak také usnadnila přijetí pro nás rozpoznatelné rozmanitosti ve světě.

Současné poznatky vědy jsou samozřejmě mým výchozím bodem, protože popisují, co skutečně dokážeme rozpoznat. To mou možnost elementárně odlišuje od čistě myšlenkových konstruktů zakladatelů náboženství, kteří v té době neměli žádné použitelné vědecké poznatky o podstatě světa. Snaha o spojení vědy a náboženství se mi v současnosti zdá dost málo zastoupená. Očividně tu není velký zájem z obou stran, což souvisí podle zkušeností s lidskými slabostmi, jako je strach ze ztráty moci, strach ze zesměšňování a další. Jako laik v obou disciplínách mohu tyto obavy zanedbat.

Prvotní myšlenka tohoto článku se zrodila z videa a zejména grafiky z něj > Zdroj: YouTube > Teorie strun a konec prostoru a času s Robbertem Dijkgraafem > Kliknutím na obrázek zobrazíte odkaz na video.

Graf ukazuje naše současné znalosti při experimentálním hledání nejmenšího a největšího. Video je ve skutečnosti o teorii strun, ale protože fyzice rozumím jen velmi omezeně, vyjímám z myšlenek informace, které mám k dispozici. Na obou stranách škály vidím jakousi membránu, která v současnosti odděluje znalosti od předpokládaných závěrů. V malém měřítku je to něco, co se v grafu nazývá „kvantová informace“ a ve velkém měřítku je to „multivesmír“. Závěr z předpokladu multivesmíru se mi zdá jasný: „Žijeme v jednom z mnoha vesmírů, jejichž zákony mohou být zcela odlišné.“ Pokud předpokládáme, že kvantová informace je výchozím bodem těchto vesmírů, dostáváme se podezřele blízko k základní myšlence Boha.

Udělám malý krok zpět ke svým vlastním úvahám, abych ukázal, proč mě tato grafika tak elektrizovala. Umělců se vždy ptají, jak vzniká obraz, píseň nebo cokoli jiného. Odpověď znám z vlastní zkušenosti a stejně to pociťuje i mnoho dalších umělců. Nejjednodušším popisem počáteční jiskry je slovo „idea“. Trochu květnatěji formulováno je to zrno, ze kterého se tvoří drobná struktura a zbytek pak tvoří tuto strukturu vlastně sama – pod vedením umělce. Vždy říkám: „Vesmír udělá zbytek“. Páni, to zní trochu jako velký třesk, že? Viděl jsem mnoho dokumentů o velkém třesku a jeden bod mě vždy štval. To, že vesmír vzniká z singularity, jak to kosmologie nazývá, se stále shoduje s právě popsanými zkušenostmi, ale z čeho ta singularita vzniká? Většinou je tato úvaha odmítnuta konstatováním, že jsme prostě příliš hloupí, abychom to pochopili. Myšlenka tedy zůstává, že pochází z ničeho. To, že VŠECHNO vzniká z NIC, je však v nejkřiklavějším myslitelném rozporu s našimi zkušenostmi a končí nakonec také v NIC. Pak můžeme s jistotou uhasit Zemi, to nic neznamená.

Nyní jednou uzavírám své laické pochopení z teorie, že původ našeho vesmíru spočívá v polévce kvantových informací jakéhokoli druhu. Tedy řečeno jako kytici informací, která vzplanula, jako vzplane myšlenka na píseň a vytvořila vesmír možností. To mi dává mnohem větší smysl než singularita z ničeho. Dalo by se také předpokládat, že vlastnosti možností rozvinutých z kytice, jako jsou například lidé, mají naprosto něco společného s původní informací a nepřebírají absurdně „nápady“ z ničeho. I existence slova „absurdní“ spolu s jeho významem naznačuje konečnost našeho katalogu možností.

Nyní jsme o krok blíže k myšlence Boha, ale není to ani Bůh z ničeho, kdo je námi libovolně nasazen, ale Bůh plnosti. Jako kritickému duchu není nic vzdálenějšího než převzít zde nedbale promeškané úsilí mocností náboženství. Tuto práci, drazí vyznavači náboženství ve svých přepychových róbách, už musíte udělat sami. Ale to, co bych na tomto místě chtěl udělat, je vyzvat k dialogu mezi modlícími se lidmi a agnostiky. Kytice možností má víc, než brát jeden druhého za idioty.

Zde popsaný myšlenkový model nevylučuje možnost kontaktu s kvantovou informací. Právě naopak, protože můžeme intenzivně prožívat, že například informace našeho původu (rodičů) v naší osobnosti vehementně působí. Vždy to stojí za pokus v podobě spirituality. Lepší než se navzájem zabíjet. Představa může pro mnohé znamenat další nepřijatelnou složitost, ale při bližším pohledu jde o zjednodušení s ohledem na neúnosnou představu hmotného nekonečna. Náš vesmír by se alespoň ukázal jako konečný, a to je nakonec naše hřiště. Věčnost by pak byla herním polem naší duše a s nekonečnem si poradí mnohem lépe než tělesné ego.