Eklektická elektronická hudba

Eklektický je odvozen ze starořeckého „eklektós“ a ve svém původním doslovném smyslu znamená „vyvolený“ nebo „vyvolený“. Obecně se termín „eklektismus“ týká technik a metod, které spojují styly, disciplíny nebo filozofie z různých dob nebo přesvědčení do nové jednoty.

Eklektici byli již ve starověku nazýváni mysliteli, kteří tuto fúzi uplatňovali ve svých světonázorech. Cicero byl pravděpodobně nejznámějším eklektikem své doby. Někteří kritici eklekticismu ho obvinili z tohoto míšení jinak uzavřených systémů jako irelevantního nebo bezcenného.

Následovníci na druhou stranu ocenili výběr nejlepších prvků ze stávajících systémů a vyřadili ty prvky, které byly uznány jako nepodstatné nebo chybné. Využití eklekticismu se dosud omezovalo především na výtvarné umění, architekturu a filozofii.

Po dlouhém hledání vhodného žánru nebo výrazu pro mé nedávné hudební produkce jsem v „eklektickém“ našel vhodný přívlastek, protože právě to dělám – využívám již existující prvky, které považuji za cenné, a skládám je do nových děl.

V přísném smyslu to umělci vlastně dělají pořád, protože do nových děl začleňují různé vlivy a otevírají nové perspektivy. Obvykle však před tvůrčím procesem spojují vlivy do fondu samostatně vytvořených kulis. Ve skutečnosti však není nic nového a vždy jde pouze o další vývoj a někdy platí pravda, že kolo není třeba znovu vynalézat.

Je zřejmé, že jsem byl vždy ponořen do tohoto pohledu, který vysvětluje mou práci v široké škále hudebních scén. Miloval jsem nejcennější prvky každé scény v jazzu, klasice a popu. K tomu se připojilo poznání, že tyto prvky stále více ztrácely své kouzlo, když byly redukovány na unavenou kopii sebe sama v puristickém stylu. Děje se tak především v tzv. mainstreamu.

Pokud se však tyto prvky v jednotlivých dílech snoubí v jejich původní síle, zbývá ještě dost místa pro výtvarný podpis, protože možností je nespočet. Umění tvůrce spočívá především v kreativní směsi ingrediencí a zvládnutí hudebního formálního jazyka. To není ani triviální, ani méně cenné.

Tento postoj není tak úplně nový. Projevilo se to už v tzv. fusion žánrech. Jedním z příkladů jsou slavné fusion kapely bývalého jazzového trumpetisty Milese Davise. V tehdejší době hudby, kterou hráli muzikanti, to však vyžadovalo jak vizi vedoucího kapely, tak i hudebníky, aby tomu odpovídali.

To se zásadně změnilo s příchodem produkce elektronické hudby. S pomocí vysoce kvalitních samplů a smyček může producent sám určit a provést mix své práce. Dostupné hudební úryvky jsou nahrány profesionálními specialisty a navrženy skvělými zvukovými designéry. Výběr zahrnuje všechny styly a žánry.

Zařazení takových hudebních mixů do žánru je dilema a stává se ještě tísnivějším, jak se rozmanitost producenta zvyšuje. Už dnes je výběr žánrů naprosto nepřehledný a zdá se paradoxní přidat ještě jeden. Již zavedené žánry jako „electronic“ nebo „electronica“ dostatečně nepopisují, co se skutečně děje. „Electronic“ je prostě špatně, protože se v praxi používá jako synonymum pro velmi specifický mainstream elektronické pop music, přestože otcové elektronické hudby pocházeli z klasické scény (např. Karlheinz Stockhausen).

„Electronica“ je ve skutečnosti jen přechodným opatřením k realizaci „elektronického“ dilematu a používá se k popisu téměř čehokoli v populární hudbě, která je primárně produkována elektronicky. To není styl! Úplné rozostření je trestáno mnoha kurátory omezením „Prosím neposílejte Electronica!“, protože může jít o cokoli od rocku po free jazz.

Ze všech těchto zjištění jsem došel k závěru, že je skutečně třeba spustit nový žánr, jehož základem je eklekticismus – eklektická elektronická hudba. EEM se liší od poměrně zvládnutelného žánru EDM v jeho nedostatku zaměření na tanec a v jeho důrazu na směs stylů, ale omezený na jediné dílo/píseň nebo album/projekt. Nevytváří nový žánr (jako trip-hop, dubstep, IDM, drum and bass a další) s písní, která využívá prvky z několika stylů.

Pro lepší orientaci publika je tento rozškatulkovač samozřejmě příliš velký, ale posluchač alespoň ví, že zde nemůže očekávat mainstream, protože mainstream září nikoli rozmanitostí, ale uniformitou. Každý pokrm z jídla má hlavní přísadu, jako je hovězí nebo kuřecí, a kuchař z ní vytváří svůj chuťový vzor. Stejným způsobem lze EEM definovat předem touto základnou s odkazem na existující složky/subžánry.

Jako příklad mi dovolte uvést můj současný projekt „LUST“. Základem, tedy hlavní složkou, jsou house tracky mého syna Moritze. Pak jsem přidal vokální a instrumentální smyčky, které popisují náladu, kterou cítím, a vyprávějí malý příběh. Prvky jsou voleny (stylisticky různorodé, eklektické) z hlediska jejich vhodnosti, co nejlépe vyjadřují příběh a náladu. Takže bych to zařadil takto: “Eclectic Electronic Music – House based”.

Posluchač tak ví, že House jasně pozná, ale musí být připraven na překvapení. Tato klasifikace zachraňuje spotřebitele před nejhrubšími chybami a zároveň je výzvou k otevření mysli. To je velmi umělecká klasifikace!