Meditace a hudba

Meditace je stále více nespravedlivě používána jako označení pro relaxační hudbu všeho druhu, ale meditace je více než relaxace.

Existuje mnoho hlasů hudebních novinářů, kteří si stěžují na stále větší zjednodušování populární hudby. Skladby jsou stále kratší a harmonie a melodie jsou mezi první desítkou žebříčků čím dál tím více zaměnitelné.

Tato tendence zjednodušovat a bohužel i rozmazávat terminologii žánrových klasifikací se stala skutečným problémem. Bohužel hudební publicisté a kurátoři se této lajdáctví přizpůsobují alarmujícím tempem. Většinový vkus a také pohled většiny se stává jediným standardem.

Jako aktivní hudební producent jste požádáni, abyste svou hudbu sami klasifikovali, aby byla pro posluchače rozpoznatelná. Nyní existuje kategorie s názvem „Ambient“, která zahrnuje vše, co se zdá mít něco společného s pomalým a abstraktním, ale ve skutečnosti je to žánr, který vychází z děl Briana Ena, který sám měl hudbu pro letiště a vlaky. stanice na mysli.

Dále pak sekce „Chillout“, což ve spojení s „Lounge“ znamená pohodovou hudbu do klubů. Chillout se zase mísí s relaxační hudbou a děsně se řadí i pod nálepku meditace. Meditace je však praktika, která v žádném případě nemá nic společného s relaxací ve smyslu „vypnutí“ – naopak! Základním prvkem meditačních technik je vědomé ovládání pozornosti! To nemá nic společného s letišti a kluby.

Pokud ve Spotify zadáte jako hledaný výraz „meditace“, najdete mnoho seznamů skladeb, které mají na vlajce napsáno slovo „meditace“. A co tam slyšíme? Úplně stejně jako v první desítce popových chatů – jen pomalu, bez rytmu a s kulovitými zvuky. Hudba, která se hodí spíše k usínání než k vědomému směřování pozornosti. Se spoustou dobré vůle by se dalo tvrdit, že existuje něco jako „meditace odpočinku“, ale to je jen jedna z mnoha meditačních technik – např. Vipassana.

Jako politicky zainteresovaný člověk nevyhnutelně tuším, že je to hrozné znamení rostoucího nezájmu společností o jejich osud. Přestože je Země na pokraji klimatického kolapsu, začínají nové války, které spojují síly, které jsme skutečně potřebovali k nápravě našeho způsobu života. Vztahovat to k problému klasifikace hudby je možná trochu přitažené za vlasy, ale nemožnost klasifikovat něco pojmově, protože většina chce vidět jen část světa, je dost symptomatická. Je to konec rozmanitosti a hraje to do karet despotům a zjednodušovatelům.