Pokyny k poslechu mé hudby
V uměleckém světě není neobvyklé, že současná díla vyžadují uvedení do jejich recepce, protože umění má za úkol nastolit nové perspektivy.
Hudba je také v podstatě umělecká forma. Všechny umělecké formy mají odnože v podobě „komerčního umění“. Obrazy se vyrábějí jako nástěnné dekorace do domácností a hudba se prodává také jako akustická hudba na pozadí pro každodenní život. Někteří umělci na tuto praxi reagují spojením uměleckého nároku s tímto společenským postojem. „Pop Art“ Andyho Warhola je toho příkladem. Umělečtí kritici a kurátoři, kteří mají být pomůckou při interpretaci pro milovníky umění, se s takovými díly zpočátku těžko vyrovnávají, protože profesionální kritici jsou silně spjati s dějinami umění. To je důvod, proč jsou inovace v umění často více podporovány fanoušky umění než spotřebiteli. Proto se obracím přímo na vás, milí milovníci umění.
Při svých pozorováních jsem zjistil zásadní závislost na jednoznačnosti v lidském chování. To je důvod, proč není avantgarda u veřejnosti příliš oblíbená, ale je alespoň jasně rozpoznatelná jako avantgarda a většinové odmítnutí je stejně jasné. Ochota fanoušků avantgardy zapojit se do inovací je neodmyslitelná. Cílové skupiny jsou pro umělce jasně identifikovatelné. Jsou umělci, kteří se na tyto cílové skupiny vědomě obracejí a produkují pro ně umění. Jsou však i umělci, kteří jsou ambivalentními osobnostmi a rádi se pohybují mezi světy. Uvědomil jsem si to až velmi pozdě, ale jsem takový umělec.
Ve svých raných letech jsem byl jednoznačně avantgardní umělec, ale jako profesionální trumpetista jsem měl kontakt s mnoha žánry, které byly jednoznačně mainstreamové. Díky tomu jsem v mainstreamu poznal mnoho hudebních prvků, které rezonovaly s mou duší. Byl jsem dojatý jednoduchými bluesovými nebo rockovými prvky a také rád poslouchal dobrou pop music. Když jsem po 25 letech mimo hudební scénu začal produkovat elektronickou hudbu, všechny tyto plody byly živé a jako zcela nezávislý sólový producent jsem se jich ze strategických důvodů nechtěl vzdát. Moje sada nástrojů byla plná jazzu, rocku, popu a často podivných prvků free jazzu a nové hudby. V mé hlavě byly také různé zvukové prostory klasického orchestru nebo rockové hudby, stejně jako svěží popová hudba. Úkolem teď bylo tohle všechno zkombinovat, protože jsem teď rozpoznal svůj talent slučovače a spojovače.
Krátká forma popové písně byla rychle identifikována jako základ pro inscenace z mnoha důvodů a vždy se mi obzvláště líbil nasycený zvuk orchestru nebo velké kapely. Protože jsem nebyl specialistou na žádný hudební žánr, mohl jsem své nové písně zaměřit drsným směrem jazzu, rocku nebo popu, ale mnoho dalších stylových prvků si vždy vynutilo vstup do každé písně, ať jsem chtěl. nebo ne. Toto je hluboce umělecký proces a můj vlastní hlas. Postupem času jsem si více uvědomoval povahu svého dnešního umění a stal se svobodnější a svobodnější ve své mysli. Když se umělá inteligence dostala do bodu, kdy na základě zadání popisu dokázala produkovat celé doprovodné stopy, protrhly se všechny hráze mé umělecké svobody. Objevil jsem podžánry, které jsem ještě ani neznal a byly pro mě radostnou inspirací. Nyní jsem mohl tyto skladby upravovat podle libosti a kořenit je vší fantazií, stejně jako kuchař koření své jídlo.
A nyní přichází na řadu samotný návod pro posluchače. Bez ohledu na to, kterou z mých písní posloucháte, na povrchu to není to, co si myslíte. Neposloucháte blues, pokud to zní jako blues, a neposloucháte pop, pokud to zní jako pop. Zapomeňte na „EDM“ nebo „Future Bass“ nebo cokoli jiného – vždy jsou to jen zdrojové formy pro zvukové plochy, které pramení z mé ambivalentní duše. Jsou to projevy zcela svobodného ducha a já vám všem přeji tohoto svobodného a v nejlepším smyslu anarchistického ducha, abyste dokázali odolat manipulativnímu nátlaku systémů.